HISTORIE AROMATERAPIE

Aromatické rostliny už od nepaměti hrají v lidské historii důležitou roli. V minulosti byly především součástí náboženských i světských obřadů. Výtažky z aromatických rostlin i rostliny samotné jsou i dnes součástí přírodních léků a moderních kosmetických přípravků a jejich obliba stále stoupá.

České slovo parfém, anglické perfume, francouzské parfum/parfumer, italské perfumare, španělské perfumar – všechna tato slova mají svůj původ v latinských slovech fumus kouř, per fumum vykouřit per fumare dezinfikovat kouřem. Když naši předci v minulosti vykuřovali a parfémovali sebe, domy a místnosti, nedělali to pouze pro své potěšení, ale především pro zdraví, neboť věděli o dezinfekčních účincích vykuřovacích směsí. Staré kultury a civilizace, o kterých bude řeč níže, chápaly účinek vůní daleko komplexněji než lidé v 21. století. Znaly působení jednotlivých esencí na jednotlivé tělesné systémy, věděly, které esence dokážou člověka zklidnit nebo naopak povzbudit.

MEZOPOPTÁMIE

První písemné záznamy o užití vonných směsí k rituálním účelům pocházejí ze Sumeru ze 3. tisíciletí př. n. l. Už tehdy bylo známo, že vonné esence ovlivňují emoce. Kromě vykuřování se vonné směsi používali i k natírání těla během obřadů.

EGYPT

Egypťané patrně neměli k dispozici destilované esenciální oleje, které používáme v dnešní době. Spíše je získávali namáčením aromatických rostlin do jiných rostlinných olejů nebo živočišných tuků. Ačkoli tyto esence nebyly tak koncentrované jako současné v páře destilované čisté esenciální oleje, jsou tyto egyptské oleje považovány za předchůdce těch dnešních. Zásadní věcí však je, že Egypťané neviděli a nedělali rozdíl v použití těchto esencí jako léku nebo parfému. Vnímali to propojeně. Když se voněli, zároveň se léčili a obráceně. V oblibě bylo olibanum (tak se říkalo kadidlu), myrha, cedrové dřevo, jalovec, koriandr, skořice, růže, hořký mandlový olej, origanum (dobromysl) a calamus (puškvorec).

V egyptských chrámech se denně spalovalo mnoho vonných směsí namíchaných z pryskyřic, květů a dřeva. Byly to obětiny bohům, které zároveň očišťovaly prostor. Kadidlo bylo spojováno se sluncem, proto se jím vykuřovalo při východu i západu slunce, byla to oběť slunečnímu bohu Ra. Myrha byla zasvěcena měsíci. Esence se také používaly k pomazání faraonů a kněží, a k jejich posmrtnému balzamování, při němž se používala právě myrha. Informace o léčivých účincích vůní byly tajné a přístupné pouze zasvěceným. Kněží sestavovali speciální receptury pro faraony a příslušníky vyšší společenské vrstvy.  Vládnoucí vrstva je používala nejdříve hojně pro sebe. Až o královně Hatšepsut se tvrdí, že pomáhala šířit užívání kosmetiky a parfémů mezi poddanými. Nakonec se esence vyráběly téměř pro všechny účely, aby prohloubily rozjímání, vyvolaly spirituální extázi, stimulovaly agresivitu během bitvy či povzbudily erotickou sexualitu. Při významných svátcích a oslavách se ulice a náměstí vykuřovaly vonnými esencemi pro povznesení nálady.

Navíc používání vonných mastí bylo v horkém podnebí Egypta žádoucí a jistě osvěžující.

Stojí za zmínku, že když v roce 1922 objevil archeolog Howard Carter Tutanchamonovu hrobku, byla v podstatě neporušená. Když zkoumal její obsah, objevil 35 alabastrových nádob, které se používaly k uchovávání vonných olejů a mastí – všechny byly prázdné. Později vyšlo najevo, že se do hrobky dostali dvakrát zloději. Nejdříve si odnesli něco málo ze všech vzácností, které se v hrobce nalézaly, a podruhé se vrátili pro vzácné oleje. Cartera opravdu překvapilo, že namísto jiných cenností si zloději vybrali právě masti. Zdá se, že i tehdy byly vysoce ceněny.

ČÍNA

Staří Číňané byli další civilizací, která používala aromatické rostliny k léčení, patrně ve stejné době jako Egypťané. Čínští aromaterapeuté, jak bychom je dnes nazvali, věřili, že když z rostliny získáme její vůni, osvobodíme její duši. Vykuřovadla se stavěla k nohám soch představujících nejrůznější božstva. Za vrchol čínské civilizace, které je zdrojem inspirace dodnes, je považováno období dynastie Tchang (618-907 n.l.). Píše se o něm: kriminalita a korupce klesly na minimum. Vězení byla prázdná. Lidé neměli potřebu zamykat své domovy. Země se těšila z bohatých úrod, ceny potravin byly nízké. V této době si lidé si hojně voněli oblečení, ale i domovy, inkoust a papír. Vůně byly cítit v chrámech. Velké Budhovy sochy byly vyřezávány z kafrovníku, aby voněly.

INDIE

Jedním ze základních pilířů ayurvédské medicíny (ayurvedic znamená vědění o dlouhověkosti), která se praktikuje nejméně 3 000 let, je aromatická masáž. Používají se při ní různé esenciální oleje, které jsou vmasírovávány do celého těla. Zvláště ceněný je olej ze santalového dřeva.

Ze santalového dřeva byly často budovány i indické chrámy. Už od starověku se mu připisovaly uklidňující účinky navozující meditativní rozpoložení.  Santal byl považován za jednu z nejcennějších vůní, která uklidňuje a zároveň bystří mysl a podporuje soustředění.

ŘECKO

Řekové měli mnoho informací o parfémech a vonných silicích od Egypťanů. Věřili, že vonné silice jsou božského původu a připisovali vynález parfémů bohům. Hippocrates zdůrazňoval, že klíčem k dobrému zdraví je každodenní aromatická koupel a voňavá masáž. Při morové epidemii nechal vykuřovat Atény aromatickými esencemi, aby zabránil dalšímu šíření nemoci.

Dalším Řekem, který hluboce věřil aroma masážím byl Asklepias. Obecně měl na léčení velmi neobvyklé názory. Věřil, že jeho pacienti mohou být léčeni především pomocí hudby, příjemnými masážemi, koupelemi, parfémy (tehdy ještě nebyly syntetické), ale i vínem.

Řekové si všimli, že vonné silice vytvářejí vhodnou atmosféru pro různé druhy činností, ať již spirituální, intelektuální, kreativní či milostné a zintenzivňují jejich prožití. Úspěšně aplikovali esence na psychické stavy úzkosti, deprese či hysterie. Používáním vonných látek cíleně podporovali hledání krásy a lásky. Meditaci a modlitbu též podporovali aromatickými látkami, aby zvýšili svou vnímavost. Žádný Řek se nepustil do něčeho důležitého, aniž by si zajistil podporu odpovídajícího božstva. Při rituálech se nejčastěji používalo kadidlo. Pro povzbuzení si i řečtí atleti před závody potírali tělo vonnými oleji.

Přesto řecký demokratický reformátor Solón omezil v Aténách používání aromatických látek na veřejných místech, protože jejich neustálé nadměrné používání pokládal za rušivé.

 ŘÍM

Římané byli známí až přehnaným zájmem o své zdraví a stavěním veřejných lázní na všech místech kam až jejich říše sahala. Aromatické esence používali všude a na všechno – na vlasy, na oblečení, na postele. Někteří vojáci se před bitvou koupali  v rozmarýně a voněly se i vojenské vlajky. Voňavé esence se přidávaly do barev a natírali jimi zdi domovů, nejen aby voněly, ale i pro svůj antiseptický a antifungicidní účinek. Samozřejmostí byly voňavé koupele a masáže celého těla. V oblibě byla máta, jalovec, jehož vůně byla považována za příjemnou pro většinu bohů. Snítku rozmarýny u sebe nosili studenti pro povzbuzení mozkové činnosti. Věnce z vavřínu se kladli na hlavu vítězů, protože se věřilo, že vavřín umožňuje prožít povznášející pocit vítězství a zušlechťuje. Při oslavách a hostinách se rozhazovaly voňavé byliny a lístky růží.

IZRAEL

Izraelité velmi dobře rozuměli působení aromatických látek na lidskou psychiku. Vonné oleje, kterými byli pomazáváni králové a kněží, byly složeny z látek, které vyvolávaly euforii a uvolňovaly  úzkost. Starý Zákon a Tóra nese mnoho záznamů, které odkazují na používání vonných olejů Izraelity. „ A Ezechiáš jim naslouchal a ukázal jim celý svůj dům pokladů, stříbro, zlato a balzámový olej a dobrý olej a svou zbrojnici a všechno co se dalo najít v jeho pokladech.“ (2. královská 20:13) V domě krále Ezechiáše, který žil v 8. Století př.n. l., ležel vonný olej vedle zlata a stříbra, což ukazuje na jeho vysokou hodnotu. Kromě toho, že se oleje používaly při náboženských obřadech a k obětním účelům, sloužily též k léčení: „A mnoho churavých potírali olejem a léčili je.“ (Marek 6:13) Nový Zákon pak nese známou zmínku o daru malému Ježíši v podobě myrhy a kadidla, stejně jako o tom, že Marie Magdalena potírala Ježíšovi nohy nardovým olejem.

ARÁBIE

Arabové měli odjakživa ve vůních zálibu a obklopovali se jimi. Zajímavostí je, že beduíni mají na rozdíl od lidí žijících ve městech mnohem vyvinutější čich a dokážou na velkou vzdálenost ucítit moře či oázu.

Arábii přineslo v minulosti velké bohatství kadidlo, které bylo mezi rokem 1000 – 400 př. n. l. největší obchodní komoditou. Cena kadidla se vyvažovala zlatem. Kadidlová stezka vedla z města Omar v Dhorfarské oblasti, která byla a stále je proslulá právě pěstováním kadidlovníků, do města Petry v Jordánsku. Karavany velbloudů tudy projely tolikrát, že v dnešní době je na satelitních snímcích cesta stále viditelná.

Kolem roku 1000 n.l. arabský lékař Avicenna, který žil v Persii, a o němž pojednává film Ranhojič, prováděl první destilační pokusy s květy růží, když se z nich snažil se získat růžový olej, což se mu také povedlo.

EVROPA

Křižácké výpravy, obchodní cesty na Střední východ a do Afriky a s tím spojený dovoz nových rostlin, koření a vonných esencí oživil zájem o voňavkářství v Evropě ve středověku. Roku 1190 za vlády francouzského krále Filipa II. byl poprvé zaveden předpis, podle kterého musel projít každý zájemce o voňavkářskou praxi čtyřletou výukou o esencích a pak složit zkoušku způsobilosti. Exotické zboží z Hedvábné stezky, včetně vůní, patřilo absolutně k nejdražším produktům doby. Prostý lid se s vůněmi mohl setkat jedině v chrámech, neboť součástí liturgie bylo i vykuřování kadidlem.

V době šíření moru lidé často vykuřovali prostor bylinami, aby se alespoň částečně chránili před morovou nákazou. Zjistilo se, že ti, kteří byli v největším kontaktu s vonnými látkami, byli lépe chráněni a měli lepší imunitu než ostatní.

Období renesance, vynález knihtisku (1457) a následně vydání knihy Svobodné umění destilace (1500) mělo zcela zásadní vliv na šíření a používání éterických olejů. Výrazně také přispěla Florenťanka Kateřina Medicejská (1519-1589), která usedla na francouzský trůn ve čtrnácti letech a v jejím početném doprovodu nechyběli ani její osobní parfuméři. Díky ní se z města Grasse v jižní Francii stalo parfemářské centrum. Zajímavostí je, že italskou exportní specialitou té doby byla výroba rukavičkových parfémů. K vyčištění kůže se používala také moč, usně proto silně zapáchaly a parfémování rukaviček bylo módou i nezbytností. V Anglii v době vlády Alžběty I. (1533-1603) se do obliby dostaly florální vody a potpourri, zakládaly se květinové zahrady a oblíbené byly i váčky s parfémovým práškem, které se obvykle se našívaly přímo na dámskou sukni. Právě v Anglii bylo parfémování pohodlnou náhražkou neoblíbeného koupání. V 17. a 18. století olejové parfémy, kolínské vody, parfémové prášky a pomády používala celá evropská honorace. Parfémovalo se opět vše oblečení, šperky, hrady i domácí nábytek. Období Ludvíka XIV. (1638-1715), kdy sám král prý používal každý den jiný parfém, je spojováno s těžkými vůněmi a minimální hygienou. Francouzská revoluce měla pak potřebu zbavit se všeho, co bylo spojováno se zhýralou šlechtou, těžké vůně byly  nahrazeny lehkými květinovými. Jedním z prvních výnosů anglického krále Jiřího III. (1738-1820) byl zákaz používání parfémů a jiných kosmetických výrobků, jelikož prostitutky pomocí nich sváděly muže.

Až konec 19. století sebou nese v Evropě zavádění hygienických pravidel. Lidé se „učili“ mýt si ruce a obličej každý den a celé tělo alespoň jednou za týden. Mýdlo je dostupné pro všechny společenské vrstvy. Movitější střední třída používá k očistě voňavé bylinné produkty a kosmetické přípravky.

Jednou z hlavních postav přelomu 19. a 20. století je francouzský chemik René-Maurice Gattefossé, který je považován za otce aromaterapie. Jako chemik výrazně napomohl vnímání esenciálních olejů jako účinných hojivých látek, nejen jako něčeho co příjemně voní. V roce 1937 vydává knihu s názvem „Aromathérapie“. Bylo to poprvé, kdy bylo slovo aromaterapie poprvé užito v tištěné podobě. Jeho osobní zkušenost s levandulí a jejími hojivými účinky byla i pro něj samotného překvapující. V roce 1910 došlo v jeho laboratoři k výbuchu, při němž si popálil ruku. K léčení použil zcela záměrně čistý levandulový olej a sám byl překvapen rychlostí, s jakou se popálenina zhojila. Sám tuto příhodu zaznamenal takto:

„Natírání postižených míst malými dávkami levandulového oleje rychle zastavilo šíření sněti. Po výbuchu v laboratoři jsem byl pokryt hořícími částečkami, což jsem se snažil uhasit válením se po trávě, obě mé ruce byly pokryty rychle se šířící plynatou snětí. Pouhá jedna dávka levandulového oleje šíření sněti zastavila. Tento léčebný proces pokračoval silným pocením a hojení započalo následující den.“ (červenec 1910)

Tato příhoda byla v Gattefossého životě silným momentem. Nasměrovala ho ke spolupráci s lékaři, kteří léčili za 1. světové války zraněné vojáky esenciálními oleji. Pojednává o tom i jeho kniha.

Na jeho výzkum navázal francouzský lékař Jean Valnet, který fyzické i psychické stavy vojáků úspěšně léčil éterickými oleji. Aromaterapii a léčení zasvětil celý svůj život, publikoval mnoho vědeckých článků a knih, např. knihu „Praktická aromaterapie“.

Robert Tisserand, dosud žijící aromaterapeut, několik let pátral po kopii spisku „Aromathérapie“ od Gatefossého až začal pochybovat, že vůbec nějaký existuje. Nakonec tento chybějící článek aromaterapie 20. století objevil a vydal s vlastní předmluvou v roce 1993 a nazval ho „Gattefossého Aromaterapie“.

Profesor Paolo Rovesti z Milána prokázal, že vdechováním vůní určitých rostlin lze vyléčit depresi a úzkost. Správně předpokládal, že vůně pomáhají uvolnit potlačované emoce a vzpomínky, které jsou příčinou daných potíží.

V 70. a 80. letech minulého století se aromaterapie stala hlavní součástí alternativní a holistické léčby napříč celým světem.

iva.brandnerova@email.cz   +420 732 909 367
© Ivana Sakura Brandnerová. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno AjA-design.cz